2.5. Válka o dědictví španělské:

Boje mezi francouzským králem Ludvíkem XIV. a rakouskými Habsburky o španělský trůn v letech 1701-1714.

2.5.1. Historická situace

Poslední král španělské linie Habsburků Karel II. zemřel, aniž by po sobě zanechal potomka.

Na uvolněný trůn vznesli nárok francouzští Bourboni. Leopold I. byl synem mladší dcery Filipa III. a manželem mladší dcery Filipa IV., Ludvík byl synem starší dcery Filipa III. a manželem starší dcery Filipa IV.

V září 1701 byl Španěly uznán za krále vnuk Ludvíka XIV. Filip z Anjou jako Filip V. Anglie a Nizozemí se obávaly spojení Španělska s mocnou Francií a uzavřely s Rakouskem, Pruskem a později s Portugalskem velkou Alianci. Krátce nato vyhlásila Ludvíkovi válku Svatá říše římská. Francie získala na svou stranu Savojsko, Bavorsko, Mantovu a pár německých státečků.

Převaha císařské koalice se ukázala například v bitvě u Höchstädtu, u Ramilies, u Turína roku 1706, a u Malplaquetu roku 1709.

Roku 1705 se císařem stal Karlův starší bratr Josef I., který ale po šesti letech zemřel. Na diplomatickém poli bylo rovněž dosaženo úspěchů uzavřením konvence v Altrandstädtu (1. 9. 1707), která znemožnila spojenectví mezi Francií a Švédskem (proti Habsburkům) a umožnila říši vyhnout se účasti v severní válce. Koncem roku 1708 zahájil Ludvík XIV. mírová jednání s nabídkou, že se vzdá španělského dědictví. Ztroskotala však na požadavku spojenců, podle nichž by měl francouzský král poskytnout vojenskou pomoc pro vyhnání svého vnuka ze Španělska.

Smrtí Josefa I. se Anglie a Spojené Nizozemí obávaly porušení mocenské rovnováhy spojením Rakouska a Španělska pod vládou Karla VI., proto se roku 1713 sešel v Utrechtu mírový kongres za účasti Francie, která se zaručila, že bourbonští princové nikdy nespojí pod jednu korunu Francii a Španělsko, Španělska, Anglie, která získala od Francie Newfoundland, Nové Skotsko a Hudsonův záliv a od Španělska Gibraltar a Menorcu, Spojeného Nizozemí, Portugalska, Savojska, které získalo Sicílii a královský titul, a Pruska. Rakouské soustátí a Svatá říše římská přistoupily na mírové urovnání konfliktu až o rok později.¹⁶

2.5.2. Bitva u Höchstädtu (Blenheimu) 13. srpna 1704

Generál John Churchil hrabě z Marlborough s Eugenem Savojským stáli proti francouzsko-bavorskému vojsku pod velením maršála Camilla de Tallarda a Maxmiliána Bavorského.

Jejich vojsko zaujalo postavení na výšinách východně od potoka Nebel a zahájilo překvapivou palbu na teprve se šikujícího nepřítele. Britové a Rakušané současně zaútočili přes Nebel na Blenheim a Oberglau. Britové přes značné ztráty upoutali Tallardovy zálohy, Eugen zatím pomalu postupoval na pravém křídle. Churchil zaútočil na střed francouzské sestavy, ale byl odražen a napaden Marsinovým jezdectvem. Eugen mu poslal na pomoc kyrysníky, ale za chvilku se sám dostal do svízelné situace.

Třetí útok byl úspěšný, ale za cenu vyčerpání téměř všech rezerv. Churchilovy jezdecké eskadrony po hodinovém boji prolomily Tallardův střed, zajaly velitele a jeho vojsko obrátily na útěk.

Spojenci přišli o 4 500 mužů, Francouzi a Bavoři měli na 38 000 padlých a raněných.

2.5.3. Bitva u Ramilies 23. května 1706

Francouzská armáda o 60 000 mužích zaujala obranné postavení na vyvýšeném terénu s vykopanými zákopy. Marlborough měl přibližně stejnou početní sílu, předstíral útok na francouzské levé křídlo, takže sem musel francouzský velitel Villeroi vyslat část svých záloh a jednotek z druhého křídla, načež nepřítel podnikl hlavní útok proti oslabenému pravému křídlu, které se statečně bránilo, ale nakonec podlehlo. Když francouzská linie zakolísala, nařídil Marlborough generální útok, kterým zahnal Francouze na útěk.

Francouzi přišli o 15 000 mužů. Spojenci ztratili pouze 1 000 mužů.¹⁷

2.5.4. Bitva u Malplaquetu 11. září 1709

Spojenečtí velitelé John Churchil vévoda z Marlborough a Evžen Savojský, kteří veleli armádě o síle 100 000 mužů, zjistili, že proti sobě mají silnou francouzskou armádu o síle 90 000 mužů pod velením maršálů Villarse a Boufflerse. Byl to poslední zoufalý pokus Francouzů odvrátit úplnou porážku ve válce. Marlborough neměl důvod s Francouzi bojovat, zejména proto, že zaujali silné obranné postavení a mohli určovat průběh střetnutí. Spojenecká armáda byla největší, jaká kdy byla do té doby shromážděna, a tak se velitelé museli spoléhat na své podřízené. Marlborough nemohl upřít neschopnému princi Oranžskému vyšší vojenskou funkci, protože přispěl alianci velkým množstvím vojáků a měl vysokou hodnost. Proto mu svěřil velení nad spojeneckým levým křídlem.

Proti křídlu prince Oranžského stálo pravé křídlo Francouzů pod velením Boufflerse, který rozmístil do lesa na dvacet děl a mohl na útočícího nepřítele střílet z boku. Plánem spojenců byl útok pravým křídlem po dělostřelecké přípravě a později levým křídlem. Na levém křídle mělo jít spíše o kontrolu situace a nepokoušení se o průlom.

Princ neuposlechl Marlboroughovy rozkazy, čekal půl hodiny, než se útok na pravém křídle rozvinul , pak shromáždil svých třicet holandských a skotských setnin jezdectva a plným cvalem zaútočil na levé křídlo. Jízda se ocitla pod palbou třiceti děl a princ ztratil v první půlhodině na 5 000 mužů, padl generál Oxenstiern a pod princem padli dva koně, některé pluky byly vybity téměř do posledního muže. Následoval druhý jezdecký útok, v němž padli dva generálové. Mezitím pronikl Schulenburg na pravém křídle do francouzských pozic. Marlborough byl informován o porážce levého křídla a spolu s Evženem Savojským spěchal na velitelství prince Oranžského. Dorazili tam právě v čas, aby tvrdohlavému princi zabránili ve třetím útoku.

Francouzi byli nakonec nuceni ustoupit, ale způsobyli spojenecké armádě ztráty ve výši 25 000 mužů, zatímco sami jich ztratili 12 000.

Marlborough udělal chybu, že se nechal zavléci do bitvy, kterou nemusel svést. Tato bitva byla pro něj tragickým vítězstvím, kterým prakticky nic nezískal. Malplaquet byl nejkrvavější bitvou 18. století a ve ztrátách jej překonalo až Borodino v roce 1812. Holanďané utrpěli největší ztráty - přišli o 43% všech svých vojáků. Po bitvě vyjádřil Marlborough s výkonem prince Oranžského spokojenost, ale za daných okolností to nemohl myslet vážně. ¹⁸