2.2. Taktika:

Nepřetržité zdokonalování palné zbraně a její zavedení do výstroje armády vyvolaly nutnost nového učlenění bojové sestavy, která by co nejefektivněji využila palné zbraně v boji. Proto se ve většině armád přešlo od hlubokých čtvercových sestav k lineárním sestavám.

Lineární sestava byla vytvořena kvůli několika činitelům. Ve výzbroji armád byla těžká neohrabaná děla a špatně střílející křesadlové ručnice s hladkou hlavní. Rekrutovaní vojáci a žoldnéři byli tvrdě vycvičeni, ale byli nespolehliví a v poslušnosti je udržovala jen neustálá kontrola důstojníky.

V 18. století se vojska pro boj rozvinula do dvou až tří sledů, z nichž se každý skládal ze tří až šesti řad. Centrem byla pěchota a na křídlech jezdectvo. Těžké dělostřelectvo bylo vpředu nebo za prvním sledem a na křídlech. Druhý a třetí sled nemohly vést palbu, ale byly připraveny na zaplnění mezer v prvním sledu způsobených nepřítelem, podpořit slabá místa, vysunout se na křídlo či odrazit zteč z týlu. Vzdálenost mezi sledy byla 150 až 200 kroků. Mezi sledy se rozvinovaly samostatné prapory, nejčastěji granátnické, které se čelem obracely k bokům, aby byla křídla chráněna před nepřátelským úderem.

Taková sestava umožňovala použít co největší počet palných zbraní a vojáků, dosáhnout plné palebné síly a útočit bodáky, mohla ale zato útočit spořádaně jen na rovném terénu bez překážek (každý voják a prapor měl pevně stanovené místo; manévr musela provádět armáda jako celek, jinak by se porušila celá sestava armády) a pohybovat se musela pomalu, aby se neporušily zákryty. Na rovině byly rovné řady úspěšně napadány jízdou, zejména z boků. Během bitvy bylo velmi nebezpečné vyčlenit část sil k boční zteči nebo vytvořit zvláštní zálohu na slabá místa, protože hrozilo, že se sestava rozpadne.

Po zahájení boje musely zůstat všechny prapory na místě, protože přesouvání trvalo dlouho a nepřítel mohl zasadit nebezpečný úder přesouvajícím se praporům; zasazovat údery mohlo jen jezdectvo, které nebylo pevně spjato s formací. Pochody byly pečlivě plánovány, aby jednotlivé jednotky mohly co nejrychleji zaujmout patřičné místo. Úspěchu v bitvě obvykle dosáhla ta strana, která měla početní převahu a mohla obklíčit nepřátelská křídla.

Dělostřelectvo podporovalo boj pěchoty a jezdectva a vedlo palbu převážně kartáči. Těžká děla nemohla na bojišti manévrovat a za celou bitvu změnila své postavení maximálně jednou.

Velitelé se snažili rozhodnout bitvu střelbou a ne bojem zblízka. Střelba byla ale nepřesná a hlavní metodou palby byla palba salvami. K boji na bodáky docházelo jen zřídka, protože nepřítel obvykle přestal před postupujícím protivníkem klást odpor a ustupoval.

Lineární taktika vedla k přeceňování obrany a boje palbou a k podceňování aktivních útočných akcí, protože v obraně bylo snazší uchovat lineární sestavu a zabezpečit vysokou palebnou sílu, proto se vybírala výhodná postavení na dominantních výšinách, chráněných čelně a z týlu přirozenými překážkami, které se i dobudovávaly ženijním vojskem. Obvykle se kolem vojsk vršily souvislé náspy. Překážky ale byly velkou nevýhodou při protiútoku.

Lineární sestava byla i přes své nedostatky jedinou možnou formou sestavy, při níž se dalo dosáhnout současného nasazení palných zbraní do boje a byla možná neustálá kontrola vojáků důstojníky.

Pruský král Fridrich II. si uvědomoval velkou zranitelnost křídel při lineární sestavě, proto se snažil rozhodnout o vítězství právě tam. Pravé křídlo učinil silnějším a zaútočil na soupeřovo levé křídlo, zatímco jeho levé křídlo upoutávalo nepřátelské pravé křídlo a bránilo mu tím přesunout se na napadený úsek. Tuto taktiku přebrala většina evropských vojevůdců. Tato taktika ale vedla k vytvoření šablon v šikování vojsk nehledě na situaci.

Nepřítelem šablonovitosti byl car Petr I., který od svých podřízených vyžadoval, aby při šikování bojových sestav na bojišti vycházeli z konkrétní situace. Ruští vojáci také byli cvičeni v bodákových úderech jako prostředkům k definitivní porážce nepřítele, prudkých ztečích jezdectva a manévrování na bojišti, jak celou sestavou, tak i jejími jednotlivými prvky. Ruská národní armáda mohla na rozdíl od západoevropských žoldnéřských armád provádět bojovou činnost i v lesnatém terénu. Ženijní úpravy sloužili jako prostředek přechodu do protiútoku.

Generál Suvorov pochopil za sedmileté války nedostatky lineární taktiky, a tak uznával a převážně používal prudké útoky, zteče, bodákové údery a pronásledování. Svou útočnou taktiku zakládal na morální převaze útočníka nad obráncem, na vysokém morálním duchu ruského vojáka, na výcviku vojáků a na rychlých a překvapivých akcích. Odmítal boje o pevnosti a byl přesvědčen, že je nutno ničit živou sílu nepřítele v otevřeném poli. ³