2.1. Strategie:

V důsledku vzniku velkých stálých armád, vybavených velkým množstvím zdokonalených palných zbraní, a v důsledku přechodu k centralizovanému zásobování vojsk se zvýšil rozmach ozbrojeného zápasu a zvětšily se strategické možnosti bojujících stran. Válek se účastnily mnohatisícové armády, bojovalo se na velké ploše, v několika směrech a na několika válčištích. Války nabyly převážně koaličního charakteru.

I přes velké strategické možnosti trvaly války někdy i mnoho let, neměly rozhodný charakter a obvykle končily nicotnými výsledky. Taty skutečnosti měly tři hlavní příčiny. Předně, války nebyly vedeny ve jménu národních zájmů, ale vládnoucích tříd, načež lid neměl na vedení válek žádný zájem. V koaličních válkách sledovala každá země své zájmy a snažila se snést tíhu bitvy na jiného, aby si uchovala síly a mohla při mírových jednáních získat co nejvíce výhod pro sebe. Nejednotný plán, způsobenými různými politickými cíly států, vedl k nejednotnému velení a nekoordinovaným válečným akcím. A v neposlední řadě tak proto, že udržování stálých velkých, převážně žoldnéřských, armád bylo velmi nákladné a příprava zabírala mnoho času.

Většina vojevůdců se kvůli obavě ze ztráty vycvičené a draze zaplacené armády, kterou nebylo možno rychle doplnit, nesnažila vyhrát bitvu za každou cenu, ale s dovedným manévrováním na válčišti tak, aby vnutili protivníkovi bitvu v pro sebe co nejpříznivějších podmínkách a v co nejhorších podmínkách pro nepřítele a aby ho zničili v generální bitvě..

Za vrchol strategického umění 18. století se považovalo dosažení úspěchu ve válce bez bitev, pouhým manévrováním na komunikacích, které směřovaly k dobytí zásobovacích základen protivníka a vyčerpání jeho sil (načež protivník zbavený všech zásob kapituluje sám). Sklady se budovaly v pevnostech s vysokým stupněm pevnostní obrany.

Zničit nepřátelská skladiště se snažila většina vojevůdců, a tak v nich bylo potřeba soustředit velké síly ( až 50%), což oslabovalo hlavní uskupení. Pevnosti, ve kterých byly zásobovací sklady, byly stavěny se složitým a důmyslným opevněním. Všechny státy se snažily vybudovat na svých hranicích co nejvíce pevností, aby zajistily obranu země před vpádem protivníka, ohrožovaly jeho spojovací cesty a i pomáhaly při obchvacování útočícího protivníka.

Útočník rozptýlil svou armádu na množství drobných oddílů na velkém úseku podél hranic na způsob řetězu nebo kordónu, protože se z obavy před odvetným úderem do týlu zároveň snažil dobýt co nejvíce pevností. Proto se jen výjimečně soustředila většina armády v jednom směru. Navíc chudé kraje nemohly zajistit všestranné materiální zajištění pro velké vojsko. Vznikla kordónová obranná strategie.

Hlavním cílem tedy bylo dobývání pevností, bitvy se sváděly jen vzácně a v podstatě poblíž pevností. Například ve válkách o dědictví španělské byly svedeny jen tři bitvy, které navíc ani nebyly zcela rozhodující, protože by to vedlo k velkým ztrátám. Když jedna strana začala prohrávat, z obavy před porážkou přerušila bitvu a ustoupila. Soupeř se nemohl kvůli lineárnímu rozložení vojska pustit do pronásledování pomocí hlavních sil, a tak to bylo na jednotlivých oddílech, hlavně na jezdeckých. Po vyhrané bitvě zůstávaly hlavní síly na bojišti a uspořádaly se. Teprve pak postupovaly kupředu, ale jen do hloubky maximálně sto třicet kilometrů, protože se obávaly odtrhnutí od svých skladů. Útok mohl být obnoven až po přesunutí zásobovacích skladů.

Pro rozptýlenost vojsk na různých bojištích a jejich pravidelné řetězové rozložení na každém z nich nemohl protivník dosáhnout rychlého a rozhodujícího úspěchu ve válce. To bylo spolu s dobrým opevněním pevností jednou z příčin vleklosti válek. ²