6.3. Slovník slavných vojevůdců:
6.3.1. Válka o dědictví španělské
John Churchil, vévoda z Marlborough - na počátku války o dědictví španělské byl pověřen velením anglických vojsk. Spolu s princem Evženem Savojským a A. Heinsiem vyhnal Francouze z říše (bitva u Höchstädtu a Blenheimu 1704) a způsobil jim další těžké porážky u Ramillies (1706), Oudenaarde (1708) a Malplaquetu (1709).
Ludvík XIV. - příkladným způsobem pro celou Evropu rozvinul absolutistický způsob vlády. Jeho zahraniční politika byla zaměřena na budování francouzské převahy v Evropě a omezování habsburské moci.
Princ Evžen Savojský - zajistil velmocenské postavení Rakousku v turecké válce (vítěz u Zenty 1697, Petrovaradína 1716, dobytí Bělehradu 1717), bojoval společně s Marlboroughem v tzv. válce o španělské dědictví proti hegemoniálním snahám Ludvíka XIV. (vítěz u Höchstadtu 1704, Turína 1706, Oudenaarde 1708 a Malplaquetu 1709). Jako poradce císaře Karla VI. se zasloužil o státní reformy a sjednocení správy. Vytvořil základy habsburské státní idey.
6.3.2. Druhá severská válka
Karel XII. - švédský král, protivník Petra I. v druhé severské válce. Dobyl Dánsko, porazil Rusi u Narvy, pak definitivně poražen u Poltavy.
Petr I. - dosáhl připojení Ruska k Západu. Jeho zahraniční politika, zaměřená hlavně na získání přístupu k Baltskému moři, vedla k úspěchu ve Velké severní válce (1703 založil Petrohrad).
6.3.3. Války o Slezsko
Ernst Gideon Laudon - snažil se napravit chyby málo nadaného vojevůdce Josefa II. Pod jeho velením odrazili Rakušané tureckou invazi do Bosny. Byl jmenován vrchním velitelem rakouské armády a pak prezidentem dvorní válečné rady.
Fridrich II. Veliký - pruský král, učinil ze své země evropskou velmoc a položil tak základy k budoucímu sjednocení Německa. Jeho taktická genialita a strategické umění mu umožňovaly skvěle využívat vnitřní linie, což mu umožnilo zachovat integritu Pruska i proti velké přesile. Karel Alexandr Lotrinský - tento neschopný vojevůdce a švagr Marie Terezie se v duchu starých monarchistických tradic opětovně stavěl do čela armády a pro své neúspěchy byl nazýván "oblíbeným prohravačem bitev Jejího Veličenstva". Řadu bitev ale prohrál souhrou náhod a velice těsně, navíc bojoval proti skvělému protivníku-Fridrichovi II. Po jeho odvolání nastala éra maršálů Laudona a Dauna.
Leopold Daun - prosazoval odstranění zbytečné tvrdosti vůči vojákům, zasloužil se o založení Vojenské akademie ve Vídni a kadetní školy pro šlechtické hochy, inicioval vypracování nových výcvikových řádů a služebních předpisů, pro zvětšení důvěry vojáků jim nechával větší svobodu a zavedl každoroční pořádání manévrů.
Mořic Saský - hrabě a maršál Francie, pokládaný za jednoho z největších vojevůdců století. Vítěz nad Angličany v bitvě u Fontenoy.
6.3.4. Americká revoluce
Marie Joseph de la Fayette - bojoval na straně severoamerických kolonistů proti Angličanům. Po návratu do Francie polní maršál, roku 1789 byl jako zástupce šlechty poslancem generálních stavů. Zpočátku nadšený obdivovatel Francouzské revoluce. Předložil Národnímu shromáždění návrh Prohlášení lidských a občanských práv.
George Washington - roku 1775 jej kongres jmenoval vrchním velitelem v boji amerických kolonií za nezávislost. V severoamerické válce za nezávislost velitelem ozbrojených milic, které za podpory La Fayetta a F. W. von Steubense zformoval v údernou armádu. 26. 12. 1776 zvítězil u Trentonu, 3. 1. 1777 u Princetonu a 17. 10. 1777 u Saratogy. K porážce Británie přispěl zásah Francie (bitva u Yorktownu 29. 9. 1781).
Charles Cornwallis - generál anglických vojsk v americké válce za nezávislost, podepsal kapitulaci v York Townu.
6.3.5. Velká francouzská revoluce
Alexandr Vasilijevič Suvorov - roku 1789 porazil s gen. G. Laudonem Turky u Fokšan, roku 1794 potlačil povstání T. Kościuszka a roku 1799 vyhnal ve II. koaliční válce Francouze ze severní Itálie.
Charles Francois Dumouriez - bojoval v sedmileté válce; stoupenec jakobínů, později girondistů, od roku 1792 min. zahr. a úspěšný velitel severní armády. Kvůli hrozícímu procesu po jeho porážce u Neerwindenu (1793) se marně pokusil svrhnout Konvent, přešel na stranu protivníka a od 1804 působil v brit. službách.
6.3.6. Napoleonské války
Arcivévoda Karel Ludvík Jan - roku 1801 polním maršálem a prezidentem Dvorské válečné rady. Po porážce u Slavkova jmenován generalissimem. Postaral o zlepšení výcviku vojáků, psal teoretické práce o strategii a vojenském umění. Nejschopnější vojevůdce, jakého mohla monarchistická Evropa proti napoleonovi postavit V bitvě u Aspernu dosáhl skvělého vítězství nad Napoleonem I., ale byl poražen u Wagramu. Po této válce jeho vojenská kariéra skončila.
Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu - vrchní velitel britského expedičního sboru vyslaného k osvobození Pyrenejského poloostrova od Francouzů; od ledna 1815 zastupoval Velkou Británii na vídeňském kongresu. Dne 18. června 1815 velel u Waterloo - podporován pruskými vojsky - spojenému britsko-nizozemsko-hannoverskému vojsku v rozhodující bitvě proti Napoleonovi.
Jan Josef Václav Radecký z Radče - český hrabě a rakouský polní maršál. Jeden z nejschopnějších rakouských vojenských odborníků. Připravil plán spojeneckých vojsk v bitvě národů u Lipska roku 1813 a tažení do Francie v roce 1814. Porazil Karla Albrechta z Lombardie.
Michail Illarionovič Kutuzov - vrchní velitel rakousko-ruského vojska roku 1805 u Slavkova; poražen Napoleonem u Borodina a donucen vyklidit Moskvu. Po obnovení vojska pronásledoval napoleonskou armádu, utíkající z Moskvy, velmi opatrně; definitivně ji porazil u Smolenska 16.-17. 11. 1812.
Michel Ney, vévoda z Elchingen - Napoleonův divizní generál. Účastník bojů ve Španělsku a tažení do Ruska, kde kryl ústup Francouzů v bitvě u Bereziny, v roce 1813 poražen u Dennewitz. Ludvík XVIII. jej povýšil na paira. Během stodenního císařství přešel opět k Napoleonovi. Po porážce u Waterloo a návratu Bourbonů byl zastřelen jako vlastizrádce.
Napoleon Bonaparte - snad nejslavnější vojevůdce historie. Francouzský generál a později císař Francouzské republiky. Díky nové vojenské strategii a taktice, které vznikly za francouzské revoluce, porážel mnohem početnější absolutistické armády. Poražen v bitvě u Lipska a pak u Waterloo.
Vikomt Horatio Nelson, vévoda z Bronte - od 1789 vrchní velitel britské flotily ve Středozemním moři; vítězstvím u Abúkiru v roce 1798 získal Velké Británii námořní převahu ve Středozemním moři a potvrdil ji v bitvě u Trafalgaru 21. října 1805.