Oponentský posudek:

Práce SOČ studenta Jana Dunajčíka představuje odvážný pokus vykreslit ucelený obraz vývoje evropského vojenství od 18. století do poloviny 19. století, sumarizovat dosavadní poznatky o této krvavé stránce fungování evropské a severoamerické společnosti.

Studium této problematiky student musel opřít o důkladné poznání politických cílů válčících stran, vojenských struktur tehdejších evropských armád, jejich výzbroje, taktiky, organizačního zázemí vojsk a hlavně významných bitev a jejích výsledků. Tento úkol student zvládl na velmi dobré úrovni.

Pro práci SOČ studenta Dunajčíka je příznačné chápání války jako výjimečného stavu, který nastane po selhání diplomacie nebo vzniku dočasného dominantního postavení jedné ze stran konfliktu ve smyslu vojenském, politickém a hospodářském. To vedlo studenta k pochopení zásadní skutečnosti ve zvoleném tématu, že válka není zlou vůlí subjektů dějin, panovníků a jejich vojevůdců, ale objektivním pokusem o dosažení politických cílů vojenskými prostředky.

Autor SOČ vede čtenáře své práce přes velké množství bitevních polí na starém a novém kontinentu. Je chvályhodné, že v těchto spletitých událostech student Dunajčík neudělal žádnou zásadní chybu.

Významným přínosem uvedené práce SOČ je autorovo pochopení příčin a charakteru zásadních změn válečné strategie v Evropě a Americe v 18. století. Student vidí příčiny ve společenském vývoji, nastolením absolutismu, vývoji tržních vztahů kapitalismu, vyústění protikladů ve společnosti výbuchem ve Francii na konci 18. století.

Zároveň autor SOČ zdůrazňuje význam nově vzniklých velmocenských faktorů (Rusko doby Petra I., Prusko doby Friedricha Velikého, Francie doby Napoleona I. Bonaparta). Oprávněně vyzdvihuje význam přínosu ruského válečnictví (Petr I., Rumjancev, Suvorov). Zdůrazňuje, že pro ruské vojevůdce zásadní změny rutiny vojenské taktiky, zděděné z válek 17. století, byly východiskem z nouze v těžkém zápase Ruska v prosazení jeho velmocenského postavení proti Švédsku na severu a Osmanské říši na jihu.

Nelze nesouhlasit s autorem SOČ, že definitivní změny v evropském válečnictví na rozhraní 18. a 19. století zapříčinila francouzská revoluce. Následující války přinesly globalizaci expansionismu, v dokonalé formě uskutečněného Napoleonem I. Bonapartem, který zároveň potvrdil jejich absurditu.

Posudek vypracoval pan Ivan Pop, Dr. Sc., historik a politolog.