4.4. Napoleonské války:

Období vlády Napoleona Bonaparta (pozdějšího Napoleona I.) mezi léty 1799 až 1815, který díky své dobyvačné politice a hospodářským a sociálním reformám udělal z Francie největší velmoc v Evropě.

4.4.1. Napoleon Bonaparte a historická situace v Evropě

Napoleon se narodil roku 1769 na Korsice. Již v mládí projevoval veliký zájem o válečné umění. V roce 1785 se stal poručíkem dělostřelectva a roku 1794 generálem. Vyznamenal se obléháním jihofrancouzského přístavu Toulonu roku 1793 a potlačením royalistického povstání proti Direktoriu roku 1795. Stal se vojevůdcem armády, která jediná mohla dovršit revoluci. V roce 1797, díky státnímu převratu, se na něm Direktorium stalo závislé. Přinutil habsburskou monarchii vzdát se rakouského Nizozemí a Milánska ve prospěch Francie. Kontinentální hranici Francie zanedlouho lemoval pás satelitních států. Revoluční radikalismus byl výhodný pro vojenské výboje, které se staly populárními pro zdánlivou nápravu na národní cti Francouzů, která utrpěla během sedmileté války. Roku 1798 se vylodil v Egyptě, odkud chtěl táhnout do Indie, ale tažení bylo zastaveno díky britské námořní převaze.

Po převratu 9.listopadu 1799 byl jmenován prvním konzulem, 18.května 1804 prohlásil Francii monarchií a sebe císařem, s požehnáním papeže Pia VII. se sám korunoval 2. prosince téhož roku v chrámu Notre Dame. Napoleonův titul, alespoň v prvních letech, zněl: L'Empereur de la République Francaise (Císař Francouzské republiky). Kromě válek však přinesl své zemi novinky a reformy, např. nechal vybudovat školský systém, vrátil společenský respekt katolické církvi, pro zastavení inflace založil Národní banku, vydal občanský zákoník.

Jeho výboje na kontinentální Evropě pokračovaly. Nezastavila je ani porážka Brity v námořní bitvě u Trafalgaru roku 1805, kdy se musel vzdát snů na obsazení Anglie.

Proti Napoleonovým dobyvačným touhám se stavělo stále více států. Roku 1805 porazil spojenecká ruská a rakouská vojska v bitvě u Slavkova. Pak pokračoval výboji ve střední Evropě a roku 1806 zrušil Svatou říši římskou národa německého tím, že z ní vytvořil Rýnský spolek, a vyhlásil kontinentální blokádu proti Anglii, která ale nesplnila svůj účel srazit Anglii hospodářsky na kolena, přestožetože velká část jejích zisků byla závislá na vývozu produktů do kontinentální Evropy. Dne 6. srpna rezignoval rakouský císař na titul římskoněmeckého císaře. Krátce poté Francouzi vojensky rozdrtili Prusko, až na řadu let zmizelo z mapy evropských velmocí. Rakousko využilo potíží se vzbouřeným Španělskem, spojilo se s Anglií a vyhlásilo Francii novou válku (již dříve se zapojilo do několika protifrancouzských koalic), která po prohrané bitvě u Wagramu skončila mírem. Napoleon uzavřel s Ruskem mír a vystoupil tak na vrchol své slávy. Oženil se s Marií Luisou, dcerou rakouského císaře Františka I.

Roku 1812 napadl Rusko, záminkou bylo porušování kontinentální blokády. Pro tento útok soustředil armádu o síle 600 000 vojáků (tato armáda byla zásobována z celé Evropy). Rusko mělo u hranic tři armády o celkové síle 220 000 mužů a další rozmístěné oddíly, které ale nemohly pro špatné komunikace rychle přijít na pomoc. Rusové pořád ustupovali a partyzánské útoky citelně oslabovaly nepřítele a nutily ho posilovat týl a tím oslabovat své hlavní uskupení. Francouzská armáda byla neustále vyčerpávána. Car předal velení generálu Michailovi Illarionovičovi Kutuzovovi, který znal velmi dobře novou taktiku a který chtěl stále ustupovat a shromažďovat síly pro jistý protiútok. Byl ale nucen svést bitvu u Borodina. Ačkoliv to byla velmi vyrovnaná bitva, Napoleon pak dále postupoval a získal Moskvu. Kutuzov bránil svou armádou jižní gubernie, které zásobovaly armády zásobami, výstrojí a municí. Napoleon byl odříznut od zásobování a byl nucen ustoupit. Kutuzov jeho lstivý ústup odhalil a neustále oslaboval ustupujícího nepřítele, který byl nakonec dostižen u řeky Bereziny a ztratil tu velkou část svých vojsk.

Ostatní státy se začaly stavět proti Francii, která byla nakonec poražena v "bitvě národů" u Lipska roku 1813. Napoleon musel abdikovat. Byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba. Evropské vítězné mocnosti se sešly ve Vídni, kde se mezi léty 1814 a 1815 konal mírový kongres, jednání o novém uspořádání Evropy, které mělo odměnit vítěze, potrestat poražené a zabránit dalším revoltám. Uspořádání tohoto kongresu bylo velkým diplomatickým úspěchem státního kancléře knížete Metternicha, který se sešel s ostatními velmocemi-Velkou Británií, Ruskem, Pruskem a Francií. Hranice Francie byly vráceny do původního stavu jako v roce 1790. Byly stanoveny válečné reparace. Na východofrancouzských pevnostech pobývala po tři roky spojenecká vojska. Francie musela odevzdat svoji vítěznou flotilu. Období po kongresu se nazývá rekonstrukce-obnovení starých feudálních pořádků a nastolení starých dynastií. Na popud ruského cara Alexandra II. vznikla Svatá aliance, což byl spolek evropských panovníků, kteří se rozhodli společně postupovat proti revolučnímu hnutí.

Roku 1815 se Napoleon vrátil do Francie a usedl znovu na trůn. Jeho vláda trvala ale jen sto dní, protože ostatní státy na jeho mírové návrhy nereagovaly a porazily ho 18. června téhož roku v bitvě u Waterloo. Byl zajat Angličany a odvezen na ostrov sv. Heleny, kde žil až do své smrti roku 1821. Napoleon byl otráven hrabětem Charlesem-Tristanem de Montholonem, příslušníkem předrevoluční šlechty, který se zřejmě jako agent Bourbonů (pozdějšího krále Karla X.) dovedl vetřít do Napoleonovy přízně a sdílet s ním vyhnanství. Jeho manželka byla údajně Napoleonovou milenkou.

Ludvík XVIII. Se vrátil do Paříže na čas okupované Angličany, Němci a Rusy. Anglie, Rakousko, Prusko a Rusko, skuteční vládci Evropy, vytvořily reakční Svatou alianci monarchií. ⁴⁰

4.4.2. Napoleonova strategie

Napoleon vytvářel dovedným manévrováním na zvoleném směru trojnásobnou až čtyřnásobnou převahu ve svůj prospěch a rozdělené síly nepřítele porážel po částech. Za hlavní prostředek k dosažení vítězství považoval boj soustředěnými silami a jako hlavní objekt pro útok své armády si vybíral živou sílu nepřítele. Dovedl k dokonalosti taktiku střelců francouzské revoluce v rozptýlené linii bez ohledu na nerovnosti terénu, v němž se mohli skrýt před nepřátelskou palbou a hlavní sílu skvěle obsluhovaného dělostřelectva soustředit na nejslabší místo protivníkovy sestavy.

Napoleon rozvíjel a zdokonaloval pouze ty stánky vojenského umění, jež odpovídaly požadavkům agresivní politiky francouzské buržoazie, což způsobilo, že vypracoval a používal metody jednostranné útočné strategie, založené na snaze vyhrát válku v jedné generální bitvě.

Svých vítězství dosahoval ale zpravidla tehdy, dokud jeho armáda žila idejemi revoluce a bojovala proti zaostalým armádám feudální Evropy. Později, když se změnil charakter válek, francouzská armáda ztratila lidový charakter a když i jiné armády upouštěly od zastaralých strategických a taktických způsobů činnosti, začal Napoleon prohrávat. Další příčinou nezdaru jeho strategických plánů bylo, že se snažil dosáhnout o výsledku války v generální bitvě a často podceňoval síly protivníka a naopak přeceňoval síly vlastní.

Jeho nadměrná centralizace velení vylučovala, aby jeho podřízení projevovali v boji vlastní iniciativu. ⁴¹

4.4.4. Bitva u Slavkova 2. prosince 1805

Napoleonova vzorová a důmyslně promyšlená bitva, též známá jako "bitva tří císařů". Proti sobě stojí 75 000 Francouzů se 160-200 děly a 70 000 Rusů a 16 000 Rakušanů s 260-300 děly.

Rakouský generál se mylně domníval, že se Napoleon v početní menšině soustředí na pasivní obranu a vůbec nepočítal s aktivními akcemi Francouzů. Chtěl částí vojsk upoutat střed nepřítele a s hlavními silami obejít a zaútočit na pravý bok. Přes námitky generála Kutuzova byla vyklizena i dominanta bojiště - Pracký kopec. Ruské nevýhodné postavení bylo zhoršeno vytvářením improvizovaných proudů v duchu staré lineární taktiky.

Napoleon počítal s prodlouženou linií nepřítele, proti jejich středu soustředil většinu sborů a na směru útoku spojenců nechal jen jeden sbor. Hlavní uskupení mělo dva sledy: první byly tři pěší sbory a druhý tvořilo všechno jezdectvo, císařská garda zůstala v záloze.

Spojenci začali ráno za mlhy s útokem na francouzské pravé křídlo. Francouzi byli zatlačeni, ale jiný jejich sbor obsadil Pracký kopec, na jehož svahu byl na rozkaz Kutuzova ponechán čtvrtý proud ruských vojsk. Opuštění tohoto kopce zhoršilo situaci rusko-rakouských vojsk a umožňovalo protivníkovi převzít iniciativu do svých rukou.

Získáním takticky důležité výšiny se zvýšilo nebezpečí pro hlavní síly spojenců, podpořené spojeneckým generálem Buxhövdenem, který velel levému křídlu spojenců, neznal situaci, neuposlechl kutuzovův rozkaz k ústupu a pokračoval v útoku na pravé křídlo nepřítele. Napoleon vysunul na Pracký kopec dělostřelectvo, které bombardovalo Buxhövdenovy síly s naprosto odkrytým bokem. Navíc zaútočily hlavní francouzské síly z týlu a Davoutův sbor čelně. Spojenci se snažili dostat vojsko přes zamrzlý rybník, ale led byl příliš slabý a hodně se jich utopilo.

Francouzi ztratili 10 000 mužů, spojenci 36 000 a 185 děl. ⁴²

4.4.5. Bitva u Aspern - Esslingu 21. - 22. května 1809

Po rozdrcení rakouského vojevůdce arcivévody Karla u Eckmühlu 22. dubna se Napoleon rozhodl využít tohoto vítězství a porazit hlavní rakouské síly dříve, než se stačí spojit a armádou arcivévoda Jana z jihu. Mezi ním a Karlem však protákal Dunaj rozvodněný jarním táním.

Napoleon vyčlenil velké odřady, které měly za úkol střežit, aby Rakušané řeku znovu nepřekročili a sám se soustředil na co nejrychlejší zajištění předmostí. Napoleon chtěl dokončit zničení Karlovy armády co nejdříve a ve své netrpělivosti ignoroval varování, že bez důkladné přípravy skončí celá operace katastrofou. Bylo nutno podniknout určité kroky, aby nepřítel na druhé straně neposílal po proudu zápalné lodice a další předměty schopné zničit mosty. V této době byl Dunaj navíc náchylný k výkyvům hladiny. Napoleon se však domníval, že má vítězství nad Rakušany na dosah ruky.

Pro přechod se vybral ostrov Lobau a začal se budovat most na tento ostrov. Napoleon velmi spěchal a tak se most postavil bez ochranných palisáda na řeku nebyly vyslány ani čluny s vojáky, kteří by odváděli stranou všechno, co by mohli Rakušané po proudu proti pontonům poslat. Napoleon si myslel, že je rakouská armáda víc na severu a se svojí sebedůvěrou přesvědčil své důstojníky, že se nemusejí ničeho obávat. Francouzi podcenili protivníka, jehož armáda se nerozpadla, ale spořádaně ustoupila a nedaleko se zakopala.

Francouzi začali přecházet na ostrov. V noci stoupla hladina řeky o jeden metr a děravé pontony narážely zápalné lodice a kmeny. Když se Napoleon rozhodl stáhnout jednotky z východního břehu, Rakušané zaútočili. Na začátku čelilo 23 000 francouzů 100 000 armádě Rakušanů, kteří měli navíc velkou převahu v dělostřelectvu a čekali další posily. Zachránit ho mohla přeprava Davoutova mostu z levého břehu, most byl ale opět stržen a Napoleon musel stáhnout své statečně bojující vojáky z pozic.

Celkem v této bitvě padlo na 46 000 mužů. Karel nevyužil příležitosti zahnat vyčerpané Francouze do řeky. Napoleon se tu dopustil takových základních chyb, že právem utrpěl svoji úplně první porážku. Kdyby si Karel uvědomil, v jakém beznadějném postavení se Napoleon nachází, možná mohl Napoleonovu kariéru předčasně ukončit. Nemohl však uvěřit svému štěstí a svou váhavostí o tuto možnost přišel. Napoleon Karla propříště nepodcenil a za šest týdnů porazil Rakušany v bitvě u Wagramu, což mu zajistilo vládu nad Evropou na dalších deset let. ⁴³

4.4.6. Bitva u Borodina 7. září 1812

Napoleon měl 135 000 mužů a 587 děl, Kutuzov 120 000 a 640 děl.

Kutuzov si vybral pásmo u Borodina 8 km široké. Pravé křídlo se opíralo o řeku Moskvu a čelně chráněno bahnitou řekou a levé o těžce dostupnou lesnatou oblast. K posílení křídel se zbudovala opevnění. Na dominujících pahorcích byly vybudovány dělostřelecké opěrné body. Členitý terén byl dobrý pro nepozorované manévry vojsk.

Kutuzov chtěl úpornou obranou slabších sil způsobit nepříteli co největší ztráty, oslabit úderné uskupení a zmařit jeho útok. Hlavní síly byly rozmístěny na pravém křídle a ve středu sestavy, čímž mohl útočit na levé francouzské křídlo a v případě neúspěchu mohl odpovědět protimanévrem a uzavřít cestu k Moskvě. Obě ruské armády měly v prvním sledu pěchotu, v druhém jízdu a před linií je chránili myslivci.

Napoleon chtěl zasadit hlavní úder na střed sestavy a levé křídlo. Při hlavním útoku měly být zasazeny dva pomocné útoky na křídla, které by odlákaly část sil ze středu soupeřova postavení. Na střed soustředil 50 000 mužů a 250 děl (nepřítel tu měl 15 000 mužů a 60 děl), na levé křídlo jezdectvo a na pravé pěší sbor.

Francouzi zaútočili brzo ráno na křídla, dobyli Borodino, ale jejich první zteče byly odraženy. Když Napoleon zjistil, že mu pokus na odlákání nepřátelských sil nevyšel, soustředil se na ruskou dělostřeleckou baterii, což se stalo hlavním obsahem této bitvy. Kutuzov posiloval střed zálohami. Napoleon rozvinul všechno své dělostřelectvo , nasadil jízdu ze zálohy. Ač v menšině, Rusové udrželi zaujmutá postavení a způsobovali nepříteli velké ztráty. Francouzi dosáhli úspěchu až při osmé zteči, kdy nasadili 45 000 mužů a 400 děl a Rusové mohli proti nim nasadit maximálně 18 000 mužů a 200 děl, ustoupili za rokli a připravili se k odrazu další zteče. Francouzi vnikli do týlu Rajevského baterie a Napoleon povolil nasadit poslední zálohu - mladou gardu. Ruské jezdectvo zaútočilo na nepřátelský levý bok, Napoleon musel zastavit další zteč a přesunout sem část sil, Kutuzov získal pár hodin na posílení středu a levého křídla. Když se Napoleon za cenu obrovských ztrát zmocnil baterií, neměly už rozhodující význam, protože Rusové byli připraveni odrážet zteče z nového postavení.

Rusové ustoupili levým křídlem a zčásti středem na vzdálenost dostřelu děl od původního postavení a stále si udržovali hlubokou bojovou sestavu a měli značné síly v záloze. Napoleon viděl marnost svého úsilí, přerušil boj a nařídil ústup. Ruská armáda zaujala své dřívější postavení a byla připravena pokračovat v bitvě.⁴⁴