2.4. Námořnictvo:

K dobývání kolonií, k boji mladých kapitalistických dravců mezi sebou o kolonie a jejich bohatství, k ochraně obchodu a dobytých kolonií bylo potřeba velkého počtu dobře vyzbrojených námořních lodí.¹⁰

2.4.1. Lodě

Dosažená úroveň vývoje výrobních sil a úspěchy ve vědě vytvářely i potřebnou materiálně technickou základnu k zdokonalování stavby lodí. Snaha potlačit nepřítele silou zbraně vedla ke zvětšení rozměrů lodí se dvěma až třemi palubami, s posádkami až 1110 mužů a se sto a více děly. V 18. století dostaly název "řadové lodě".

Lodě 1. třídy: více než 100 děl, 2000-2600 tun výtlak (výjimečně 3000 až 3500), posádku tvořilo 800 až 900 mužů;
Lodě 2. třídy: 98-90 děl, 2000 tun, zhruba 750 členů posádky;
Lodě 3. třídy: 80-74-60 děl, 2000-1300 tun, 550 mužů;
další třídy : 50-20 děl, 1000-550 tun, 350-160 mužů;¹¹

Životní podmínky námořníků na lodích byly strašné, zásoby potravinami a vodou nedostatečné. Ubytování 1000 námořníků na jedné lodi bylo běžné. Disciplína byla krutá, tresty hrozné, propast mezi důstojníky a mužstvem nepřekonatelná. Teprve rozsáhlá vzpoura posádek válečných lodí v roce 1797 upoutala pozornost veřejnosti na podmínky života a vedla alespoň k částečné nápravě. ¹²

2.4.2. Taktika

Vyzbrojení lodí velkým počtem děl vedlo ke zvětšení bojové vzdálenosti a znesnadnilo vzájemné přibližování. Byla odstraněna nutnost hákování.

Největší lodě měly 100 i více děl a nejmenší asi 20. Každá loď si v lineárním řazení hlídala a udržovala své zaujaté místo (někdy se stalo, že se slabé lodě staly protivníky nejsilnějších lodí). Proto se malé lodě začaly užívat k průzkumu, jako spojky a stíhaly nepřátelské obchodní lodě.

Postupem času se ze všech malých a středních lodí vyvinuly dva druhy bojových lodí: fregaty, které bojovaly s řadovými loděmi a užívaly se pro průzkum, a lehké křižníky (korvety, brigy, brigantiny), které přepadaly nepřátelské obchodní lodě, chránily vlastní obchodní lodě a sloužily jako spojky.

Používala se lineární taktika, která umožňovala maximální využití děl, ale jako u pěchoty vylučovala jednotlivé manévry lodí a skupin, takže flotila působila jako celek. Rychlost pohybu flotily logicky udávala nejpomalejší loď. O výsledku bitvy zpravidla rozhodovala převaha počtu lodí. Lineární taktika se stávala stále nevýhodnější, až od ní začaly jednotlivé státy upouštět.

2.4.3. Ruské námořnictvo

Od dob Petra I. mělo Rusko pravidelné loďstvo. Jeho zvláštností bylo, že hlavní pozornost při výstavbě byla kladena na veslicové lodě, jejichž stavba netrvala tak dlouho a které mohly efektivněji fungovat ve vodách Finského zálivu. Ruské námořnictvo bylo do roku 1725 jedním z nejsilnějších na světě: mělo 48 řadových lodí, 16 fregat, přes 100 galér a asi 600 malých plavidel.

Charakteristickou zvláštností byla úzká součinnost s pozemními silami k dosažení společných cílů války. To bylo důležité např. během druhé severské války se Švédskem v letech 1700-1721, kdy bylo hlavním válčištěm Finsko a ruské námořnictvo prokázalo velkou pomoc pozemním silám při vyloďování výsadků v týlu nepřítele, dopravě nákladů a munice a při přímém boji se švédským loďstvem.

Úkolem ruského námořnictva nebylo soupeření o obchodní cesty na mořích a oceánech, ale mělo pomoci získat Rusku velmocenský respekt, k čemuž potřebovalo základny na Baltu a v Černém moři.¹³

2.4.4. Anglické námořnictvo

Anglie je považována za královnu moří. Stát se skutečnou královnou jí ale bránily po celé 18. století trvalé bojové instrukce Královského válečného námořnictva, které zakazovaly lodím opustit bitevní řadu a vyrazit proti nepřátelskému loďstvu čelně, prorazit linii nepřítele a postupně ničit menší nepřátelské formace soustředěnou palbou.

Britové mířili děly na trup nepřátelských lodí (např. Francouzi stříleli na ráhnoví a stožáry a tím protivníka znehybnili).

Angličané vynalezli křesací zámek, který vyslal jiskru do zátravky, místo dosavadního nabíjení prachem a doutnákem, které bylo pomalé. Vynalezli manipulaci s lodními děly při zákluzu, natáčení děl do stran pomocí kladkostrojů a nastavení odměru, takže při míření nebylo potřeba manipulovat celou lodí. Jako první používali rozžhavené dělové koule, které zapalovaly dřevěné lodě nepřátel. Zdokonalili vlajkový signální kód, takže velitel flotily mohl dávat rozkazy během bitvy.¹⁴

2.4.5. Bitva u Sao Vincente 14. února 1797

Anglická flotila patnácti řadových lodí pod velením admirála Jervise narazila na španělskou přesilu.

Španělé byli rozděleni do dvou oddílů a Jervis se rozhodl zaútočit na větší skupinu a musel doufat, že ji přemůže dřív, než dorazí druhá. Jervis prováděl složitý manévr, když se najednou třetí loď od zadu odpojila z formace a sama zaútočila na vlajkovou loď španělské formace Santisíma Trinidad, největší loď své doby se 130 děly. Tou lodí byl Captain se 74 děly a kapitánem Horatiem Nelsonem. Kdyby nezasáhl, hrozilo, že by španělské lodě unikly, takhle však porušil přímý rozkaz. Admirál Jervis však pochopil význam Nelsonovy akce a nařídil dalším lodím za Nelsonem, aby ho podpořily.

Nelson zde provedl tzv. Nelsonův most - manévr, při kterém se z jedné dobyté lodi přesune na druhou cizí loď.

2.4.6. Bitva u Abúkiru 1. srpna 1798

Francouzská flotila kotvila v Abúkirském zálivu. Francouzský admirál Francois Bruyes nepočítal, že by ho Angličané napadli, neboť měl převahu jak v počtu děl (1183/1012) tak i námořníků (10 000/8000).

Angličanům se podařilo postupně proplout mezi břehem a nejkrajnější lodí. Nelson rozmístil lodě tak, že se čelo a střed francouzské formace octly v palbě ze dvou stran. Kvůli své pasivitě se octlo 7 francouzských lodí proti třinácti anglickým. Půl hodiny po začátku bitvy byly dvě přední francouzské lodě zničeny. Kolem desáté hodiny večerní vybuchla Bruyesova vlajková loď L'Orient. Bitva trvala až do rána.

Angličané zvítězili díky lepší organizaci a Nelsonově vypracování plánu bitvy. Po této porážce byly Napoleonovy pozemní jednotky předurčeny k porážce, protože Nelson zorganizoval její blokádu.¹⁵