4.5. Námořnictvo:

4.5.1. Lodě

Plachetnice 1. poloviny 19. století se prakticky nelišily od těch ze století 18. Už se ale objevily první lodě s parním pohonem.

První funkční parník se objevil již v roce 1783. Autorem byl Claude de Jouffroy d' Abbans. První kolesový parník byl z roku 1802 Charlotte Dundas. v roce 1807 sestavil Robert Fulton parník Clermont. První zaoceánský parník Savannah přeplul Atlantský oceán za dvacet pět dní (54.5. - 20.6. 1819). Měl však i plachty protože se parní kotel na dřevěné palivo dal použít jen několik hodin denně. Dosud se parní pohon používal jen na kratší vzdálenosti, protože potřeboval velké skladovací prostory na palivo. Pozdější lodě vybavené parním pohonem také měly plachty, protože lodě poháněné lopatkovými kolesy byly na rozbouřeném moři těžko ovladatelné. Prvním skutečným parníkem byl Great Western z roku 1838, který potřeboval na cestu z Bristolu do New Yorku patnáct dní. V červenci 1845 byla sestavená linková paroloď Great Britain. Loď byla dlouhá devadesát osm metrů a byla postavená celá ze železa. I ona však měla pomocné plachty na šesti stožárech.

Od druhé poloviny 19. století se už plachetnice v boji prakticky nepoužívaly. Poslední velkou bitvou plachetních loďstev byla bitva u Sinopu v listopadu 1853.

Roku 1800 objednalo francouzské ministerstvo námořnictví u Roberta Fultona podmořský člun. Tři roky mu trvala práce, než vytvořil plavidlo pro jednoho muže, ručně poháněné dlouhou hřídelí s lodním šroubem na konci. Dostalo název Nautilus. Pro plavbu na hladině měl Nautilus stožár s plachtami, které se před ponořením svinuly a stožár sklopil. Vládcové moře však byli proti výrobě, protože kdyby se vynález ujal, přišli by o svou svádu na moři. ⁴⁵

4.5.2. Taktika

Loďstva všech zemí se od konce 18. století přidržovala taktiky ruského námořního velitele F. F. Ušakova, který jako první přešel od rovnoměrného rozdělení lodí v bojovém šiku k soustředěným a manévrovým akcím skupin lodí a zasazoval hlavní úder obvykle proti nepřátelské vlajkové lodi. Po zničení vlajkové lodi byl nepřítel zbaven řízení a brzy utrpěl úplnou porážku.⁴⁶

4.5.3. Bitva u Trafalgaru 25. října 1805

Nelson se rozhodl rozdělit eskadru na dvě části. Jedné měl velet jeho zástupce admirál Collinwood, druhé on. Collinwoodova část se měla vklínit za dvanáctou lodí francouzské formace, počítáno od zadu a roztrhnout ji na dvě části. Nelson se svým oddílem hodlal zaútočit na střed formace. Určil tak hlavní strategii, ale na rozdíl od zaběhnutého - zvykového způsobu velení-nechtěl udílet rozkazy přímo v průběhu bitvy a dal tím svým podřízeným určitou volnost. Spojenci měli v Cádizu třicet tři řadových lodí - z toho osmnáct francouzských a patnáct španělských, kromě toho tři francouzské fregaty a dvě brigy. Nelson měl dvacet sedm plavidel a i děl měl nižší počet.

Nelson vyšel na palubu 21. října 1805 ve slavnostní uniformě se všemi řády připjatými na hrudi. Bitva začala za silného vlnobití a za větru, který znesnadňoval Francouzům manévrování. Dva anglické oddíly se blížily současně k flotile protivníka, která byla původně rozestavena do přímky, ale prohnula se do tvaru půlměsíce. Vlajková loď Victory najela přímo do středu linie a zahájila útok. První salva z Victory zničila na nepřátelské lodi Bucentaur dvacet děl a zabila čtyři sta mužů. Nelson, který stál jako vždy na palubě, byl střelen vojákem z ráhen lodi Redoutable. Kulka prošla levým ramenem, plícemi a páteří a uvízla v zádových svalech. Byl ihned snesen do podpalubí k ostatním raněným. Bylo jasné, že nepřežije. Do poslední chvíle se nechal kapitánem Hardym informovat o vývoji bitvy. Boj pokračoval. Francouzi se vzdali teprve hodinu po Nelsonově zranění. Francouzský velitel Villeneuve spustil vlajku a nechal se zajmout. Bylo zajato patnáct lodí. Francouzi a Španělé ztratili v bitvě zhruba sedm tisíc mužů. Angličanů padlo sedmnáct set.

Vítězství u Trafalgaru zajistilo Anglii místo světové námořní velmoci. Nelson zvítězil díky lepšímu výcviky vojáku a díky nové taktice a odvaze porušit tradice.⁴⁷