3. Velká francouzská revoluce:

Nespokojenost s neúnosnou ekonomickou situací, odvádění vysokých daní na udržování nákladného dvora, velké armády a námořnictva, korupce, neúroda a nakonec bankrot královské vlády mají za následek velkou bouři měšťanstva, ovlivněného osvícenstvím a usilujícího o zrovnoprávnění s privilegovanými stavy, která končí svržením absolutismu a nastolením republiky. Revoluce trvá od roku 1789 do roku 1799, kdy nastává doba Napoleona Bonaparta

3.1.1. Historická situace

Francie je nejmocnějším státem na evropském kontinentě, a to díky úrodnosti země, počtu obyvatelstva a množství přírodních zdrojů. Ale její pokrok a prosperita jsou nebezpečně nestálé a nejisté, protože jsou omezovány různými regionálními praktikami, právními předpisy a omezeními. Navíc tu stále bují feudální privilegia.

Král potřebuje vyřešit otázku státních financí. Šlechta neplatí daně, církev jen velmi skromné dobrovolné příspěvky státu. Šlechta a církev v této době, kdy je pro zisky rozhodující vlastnictví půdy, vlastní polovinu veškeré půdy ve Francii. Města navíc postupem času získala nejrůznější daňová privilegia, a tak všechna daňová tíha spočívá na sedlácích. Ti odvádí mnoho povinných dávek svým šlechtickým a církevním pánům, a tak při tvrdém vyměření daní nemohou pokrýt finanční potřeby státu. Potřebou je přinutit všechny, kteří ze současného stavu profitují, aby si svá privilegia nechali vzít. Nadějí na úspěch je svolání generálních stavů, což je středověká forma jednání panovníka se svými poddanými.

Počátek revoluce začíná zasedáním generálních stavů ve Versailles 5. května 1789. Zasedající stavy jednají o tom, jestli mají jednat všichni pohromadě nebo odděleně. Tzv. "třetí stav", představující zástupce měšťanstva, je pro společné jednání, šlechta a duchovenstvo chtějí jednat odděleně. Poslanci třetího stavu vědí, že v obou zbývajících stavech jsou stoupenci reformy v menšině a nemohou tudíž při hlasování účinně zasáhnout. Navíc chtějí, aby proti králi vystoupil jednotný orgán zástupců lidu. Ze stejných důvodů ale chtějí většiny obou druhých stavů zůstat mezi svými. Král, varující před nebezpečnými novotami, ani jeho ministři, hovořící o stavu státních financí, však při zahájení neobjasňují postup při řešení problémů. Pak král poslance propouští, aby se věnovali své práci.

Po několikadenním jednání se třetí stav prohlašuje 17. května za Národní shromáždění. Přivlastňuje si právo stanovovat daně. Jelikož ostatní stavy nepřicházejí po výzvě na jednání do sálu, přisvojuje si právo zákonodárství a ustanovuje si za cíl vydat ústavu. První stav, složený převážně z venkovských farářů, se nakonec rozhoduje připojit k Národnímu shromáždění. Aby se tomu zabránilo, uzavírají se postupně jednací sály shromáždění, které to považuje za provokaci. Shromáždění, posílené poslanci z kléru, zasedá v kostele svatého Ludvíka.

Král musí jednat: na zasedání jsou poslanci třetího stavu nuceni přijít zadními dveřmi. Stavy smějí radit ve finančních záležitostech a při reformě správy, podle počtu hlav se bude hlasovat jen v několika nevýznamných záležitostech. Usnesení třetího stavu z posledních dnů jsou prohlášena za nulová a neplatná. Král odchází, po napjaté situaci způsobené přítomnými vojáky se díky odhodlanosti několika poslanců shromáždění vzchopí. Král svou lhostejností a strachem jednat nechává shromáždění zasedat. Na příští zasedání se k poslancům třetího stavu a části duchovenstva přidávají poslanci šlechty, kteří podporují reformu. Ze samostatného prvního a druhého stavu zůstávají jen zbytky. Král kapituluje a přikazuje jim přidat se k Národnímu shromáždění. Den předtím však na radu svého okolí přikazuje vojenským jednotkám, aby pochodovaly na Paříž a Versailles. Král hraje hru na dvou stranách.

Situace v Paříži, kam se kvůli špatné době sjíždějí lidé z venkova, kteří ztěžují bídu v chudinských čtvrtích a přispívají k rozněcování dosavadních nepokojů, je neudržitelná, protože chybí pořádkové síly. Dochází k demonstracím vedeným Robespierrem, Dantonem a Maratem. Dav se zmocní zbraní a 17. července dobývá Bastilu, královské vězení a symbol Ludvíkova absolutismu. Vypuká revoluce: v Paříži je zvolen starosta, z měšťanů je vytvořena Národní garda, v jejímž čele stojí markýz Marie De La Fayette, velitel francouzských dobrovolníků v Americe, na venkově se pálí zámky a berní úřady, vzniká francouzská trikolóra spojením červené a modré, což jsou barvy Paříže a Národní gardy, a bílé, symbolizující bourbonskou lilii, jako spojení monarchie a nových lidových sil. Revoluce se nese v hesle "Volnost, rovnost, bratrství". Šlechta a duchovenstvo se vzdávají všech privilegií a vše nasvědčuje nastolení konstituční monarchie. Dne 26. srpna 1789 přijímá Národní shromáždění podle amerického vzoru Deklaraci práv člověka a občana, která se stává základem pro vypracování nové ústavy.

Král Ludvík XVI., který se formálně vyslovil pro zásady revoluce, se pokouší 20. června 1791 o útěk do zahraničí. Cestou je poznán (cestuje převlečen za venkovana v kočáře s královským erbem) a je i s rodinou zadržen. Dne 3. října 1791 vstupuje v platnost nová francouzská ústava. Francie se stává konstituční monarchií a král na ni 14. dne téhož měsíce přísahá.

Během několika let však dochází k radikalizaci lidí, kteří jsou nespokojeni s ekonomickou situací, provokacemi dvora, ambicemi nově nastupujících revolucionářů.

V novém Zákonodárném shromáždění mají hlavní slovo girondisté, kteří jsou pro soukromé vlastnictví, federalismus a jsou proti centralismu a popravě krále. K zastáncům absolutistické monarchie se přidávají zástupci monarchie konstituční, společně se nazývají roajalisté.

Evropské státy se obávají revoluce a Rakousko s Pruskem vyhlašují Francii válku. Hrozbu pruské invaze se konečně daří odvrátit bitvou u Valmy, která je symbolickým vítězstvím, neboť dokazuje, že Francie stále disponuje nebezpečnou vojenskou silou. 21. září 1792 se schází nově zvolené shromáždění - Národní konvent a prohlašuje Francii republikou. Pozemkový majetek všech emigrantů je zabaven. Francie vítězí, což dodává Konventu odvahu pomáhat všem, kteří chtějí svrhnout své vládce. Král Ludvík XVI., odsouzený 17. listopadu 1793 za vlastizrádné styky s cizinou, je popraven i se svou manželkou Marií Antoinettou. To ale přispívá k tomu, že se řada evropských zemí (Velká Británie, Španělsko, Portugalsko, Neapolsko, německá říšská města, Nizozemí) přidává k prusko-rakouské protifrancouzské koalici.

Jakobíni v čele s Maximiliánem Robespierrem vyhrávají opoziční spor v Konventu, girondisté jsou pronásledováni jako nepřátelé lidu. Francouzská vojska jsou však na všech frontách poražena. Jakobínský Výbor pro národní bezpečnost zavádí povinnou vojenskou službu, čímž se může postavit nová armáda, stabilizovat ekonomika a vyslat komisaři, aby rozdrtili odpůrce. Většina Francie je opět pod republikánskou kontrolou, ale vláda jakobínů sebou přináší také masakry a teror. Nejhorší to je v Paříži, kde stovky podezřelých končí svůj život pod gilotinou po stále povrchnějších obviněních. Lidé začínají být touto krvavou revolucí zhnuseni. Národní konvent se nakonec rozhoduje svrhnout a popravit Robespierra a jeho skupinu.

Konvent přijímá novou ústavu, ale za měsíc se rozpouští. Konvent je nahrazen Direktoriem, které má nejprve snahu postupovat proti royalistům tak jakobínům a které přenáší války do Itálie, Německa, Nizozemí a Švýcarska a na všech okupovaných územích nastoluje republiku.

V květnu 1796 je odhaleno a potlačeno spiknutí rovných, v jehož čele stojí Gracchus Babeuf. Ve volbách na jaře 1797 získávají většinu royalisté, ale jsou odstraněni převratem 4. října roku 1797, jímž je znovu zajištěna vláda republikánů. Ve výbojích v Itálii si nejlépe vede generál Napoleon Bonaparte, jehož převratem končí vládu direktoria a který nakonec uděluje republice a revoluci nový směr. ²⁸

3.1.2. Revoluční armáda

Vzniká jako vojsko nového typu. Na samém počátku tu jsou dvě složky: regulérní královská armáda a národní gardy z dobrovolníků. Postupem revoluce se monarchistické jednotky rozpouštějí a některé přecházejí k nepříteli. Desetitisíce dobrovolníků jsou na základě všeobecné mobilizace zařazováni do jednotek nebo vytvářejí nové. Do roku 1793 je odvedeno na 400 000 dobrovolníků.

Na dlouhý výcvik není čas a chybějí důstojníci, proto je třeba vytvořit nový typ vojenské taktiky. Teď se hodí zkušenosti z bojů na americké půdě, kde hustá formace nevyžaduje takovou přesnost v boji na bodák. Tento způsob vyžaduje morální vlastnosti, iniciativu a aktivní bojovou činnost jednotlivce bojujícího za vlast.

Dělostřelectvo se masově nasazuje na nejslabším místě protivníkovy sestavy. To s doprovodem drtivého nástupu kolon dovedl k dokonalosti Napoleon.

Francouzi se, na rozdíl od monarchistických armád, nedrží při pochodu vyrovnané linie a tak se přesouvají mnohem rychleji a rychle překonávají terén pod palbou protivníka. Kolona je schopna manévrovat v jakémkoliv terénu, snadno zaujmout bitevní postavení a rychle se přeskupit z kolony útočné v pochodovou. ²⁹

3.1.3. Bitva u Wattignies 15.-16. října 1793

V této bitvě Francouzi poprvé používají manévr a odvedenci projevují nezlomnou vůli po vítězství, ozbrojený dav se pomalu mění ve skutečné vojáky nového typu.

Francouzi chtějí pod velením generála Jeana Baptisty Jourdana, který nahrazuje neúspěšného a popraveného generála Jeana Nicolase Houcharda, a za účasti ministra války revoluční armády Lazara Carnota osvobodit město Maubeuge z obklíčení 30 000 Rakušanů, které vede princ ze Saxe-Coburgu. Francouzská 45 000 armáda nováčků je zprvu odražena, ale druhého dne provádí obchvat rakouského levého křídla bez ohledu na větší ztráty (5 000 mužů), načež Rakušané ustoupují na východ a zanechávají obléhání města.

3.1.4. Bitva u Fleurus 26. června 1794

Francouzský generál Jourdan zformoval armádu o síle 80 000 mužů a oblehl Charleroi. Princ ze Saxe-Coburgu přišel v čele 46 000 armády město osvobodit. Město ale mezitím padlo a proti němu stála celá francouzská armáda.

Zkušení spojenečtí vojáci měli zprvu navrch, pak ale generál Jean B. Kléber porazil na pravém křídle prince Oranžského a zahnal jeho kontingent na útěk. Jourdan pak vedl protiútok středem. Spojenci se dali na ústup.

Francouzi dobyli znovu Brusel a Antverpy, načež Britové odpluli domů a Rakušané navždy opustili Belgii.³⁰

3.1.5. Bitva u pyramid 21. července 1798

Bonaparte táhne s 23 000 muži podél levého břehu Nilu proti egyptskému 60 000 vojsku, jehož hlavní složku tvoří mamelukové, stateční jezdci, kteří však nejsou zvyklí na moderní způsoby válčení. Egypťané se opírají levým křídlem o pyramidy v Gíze. Šachovitě rozmístěná francouzská armáda zahajuje dělostřeleckou palbu proti levému křídlu nepřítele; zuřivé útoky mameluckého jezdectva jsou odraženy a Francouzi přechází do protiútoku a rozprašují egyptskou armádu do pouště. ³¹

3.1.6. Význam:

Francouzská buržoazní revoluce je počátkem nového období ve vývoji kapitalistického způsobu výroby - období vítězství a upevnění kapitalismu v hlavních zemích světa. Nové společenské zřízení je založeno na soukromém vlastnictví a na vykořisťování třídy námezdních dělníků třídou kapitalistů. Kapitalismus má velkou pokrokovou úlohu, protože zničil feudální překážky stojící v cestě dalšímu rozvoji výrobních sil.

Revoluce přináší celé Evropě pokrok a příliv nových idejí, vedle nové strategie a taktiky také například ruší šlechtické tituly, zřizuje armádu z rovnoprávných občanů, svobodné obchodování, ruší vnitřní celnice a mýta, zavádí nový metrický systém, projektuje státní moderní školství, chrání umělecké bohatství Francie, ruší otroctví a zrovnoprávňuje černochy v koloniích. ³²