2.6. Druhá severská válka:
Válka ruského cara Petra I. proti Švédsku, které si od dob třicetileté války uchovávalo velmocenské postavení, v letech 1700-1721.
2.6.1. Historická situace
Car Petr I. chtěl využít situace, kdy se v Evropě schylovalo k válce o španělské dědictví a dobýt severozápadní země obsazené Švédy a usadit se na pobřeží Baltu. Na svou stranu získal Polsko, Dánsko, Braniborsko a Sasko. Spoléhal na to, že Anglie a Holandsko nebudou moci Švédsku poskytnout pomoc. Švédsko mělo velkou pozemní armádu, považovanou za nejlepší v západní Evropě díky tradicím z třicetileté války a jednotnému národnostního složení, doplňovanou na základě rekrutské povinnosti.
Na začátku konfliktu mělo Rusko na 40 000 mužů, Dánsko 20 000 a silné námořnictvo, Polsko a Sasko mohly postavit na 20 000 mužů. Nevýhody byly v rozptýlení sil spojenců a to, že každý sledoval své cíle. Švédsko mohlo mít pro válku až 150 000 vojáků, 42 řadových lodí a 12 fregat, navíc mohly být obchodní lodě přizpůsobeny pro válečné účely.
Útok proti Švédsku zahájil ruský spojenec, dánský král Fridrich IV. Švédský král Karel XII. ale získal překvapivým protiútokem Kodaň. Pak porazil početně silnější ruskou armádu u Narvy, kde bylo velení neorganizované ruské armády v rukou cizinců (vévoda de Croix), vojáci byli špatně vybaveni, střelci a šlechtické jezdectvo byli špatně připraveni na boj podle lineární taktiky a několik nových pluků si ani neosvojilo její základy. Po vítězství u Narvy Karel nechal v Pobaltí jen malou část vojsk, toho Petr využil, uštědřil Švédům několik porážek a uchytil se na pobřeží Finského zálivu, kde začal se stavbou Petropavlovské pevnosti, roku 1703 Petrohradu v ústí Něvy, Kronštadtu a dalších pevností.
Karel roku 1705 vtrhl do Polska a přinutil saského kurfiřta Augusta II., aby se vzdal polského trůnu a donutil Polsko uzavřít s ním spojenectví v boji proti Rusku. Část polské šlechty podporovala nového krále Stanislawa Leszczynského a část Augusta II. Karlova tvrdost v Polsku však odpudila německou šlechtu v Pobaltí, která tradičně dodávala do Evropy schopné důstojníky. Roku 1705 přišel Petr I. se svými hlavními silami pomoci Augustu II. Následující rok byl však August II. Švédy poražen a bez vědomí Petra uzavřel s Karlem separátní mír. Karel XII. odmítl nabízený ruský mír s podmínkou, že si Rusko nechá přístup k Baltskému moři. Rusko stálo proti Švédsku samotné, Petr I. začal budovat pevnosti, opevňovat města a podminovávat mosty.
Rusové se vyhýbají bitvě s nepřítelem, útočí na jeho týl a ničí jeho malé skupiny. Švédové mají problém se zásobováním, ruský lid vytváří partyzánské oddíly. Karel se kvůli rostoucí síle ruského cara roku 1708 rozhodl upustit od útoku na Moskvu a vpadl s nepříliš početnou armádou na Ukrajinu a spojil se s Mazepem, se kterým chtěl táhnout na Moskvu. Petr Karla dvakrát připravil o dodávku zásob. Karel chtěl přesvědčit Turecko, aby Rusku vyhlásilo válku, když se však utábořil k přezimování, byl napadán samostatnými oddíly a ukrajinskými partyzány. Útoky mu způsobovaly ztráty, zatímco ruské vojsko sílilo posilami. Karel se rozhodl prolomit blokádu a zaútočit na Moskvu. Chtěl se zmocnit Poltavy, která ale jeho útoky odrazila a jeho vojsko bylo poraženo. Petr I. oslabil Švédy na Ukrajině, posílil svou armádu a rozdrtil je v generální bitvě u Poltavy. Švédsko ztratilo většinu své stálé armády a už nemohlo sestavit novou. V Polsku opět nastoupil August II. Petr I. pak pokračoval v útocích, až dosáhl definitivní porážky nepřítele. Rusko se zmocnilo Finska, Pobaltí a Pomořan. Karel uprchl do Turecka, odkud se vrátil až roku 1714.
Mírové smlouvy však začaly až smrtí Karla XII. na výpravě proti Dánům. Švédsko dosáhlo poměrně čestnému míru pouze díky diplomatické podpoře Británie a Francie, které neměly zájem na švédské politické bezvýznamnosti. Švédové museli Rusku odstoupit některá území, např. Estonsko, Litvu a Karélii.19
2.6.2. Bitva u Poltavy 8. července 1709
Rusové si pomocí ženijního vojska upravili bojiště, čímž si připravili obranu a podmínky pro přechod do rozhodného protiútoku. Petr I. nechal jižně od svého opevněného tábora vybudovat deset redut tak, aby rozdělily pochodující švédské vojsko na dvě části, které by se pak dostaly do boční palby. V případě útoku na opevněný tábor by se musely švédské jednotky otočit o devadesát stupňů a rozvinout se do lineární sestavy před opevněným táborem pod dělostřeleckou palbou protivníka.
Rusové měli početní převahu: 80 000 mužů a přes sto děl, Karel asi 30 000 a jen 4 děla (zbytek byl nechán u obléhané Poltavy pro nedostatek munice). Karel XII. se rozhodl Rusy překvapit a zničit. Ruská pěchota a dělostřelectvo zůstaly v táboře, jezdectvo na čáře redut. Švédové neprovedli průzkum a ocitli se před redutami, jejich pěchota se musela rozvinout do bojové sestavy a bojovat s ruským jezdectvem a pěším plukem bránicím redutu. Karel se rozhodl reduty obejít, ale do úzkého prostoru mezi lesem a opevněním se nevešla celá švédská armáda. Po neúspěšném útoku jezdectva vedli Švédové útok pěchotou i jízdou proti nepřátelské jízdě i opevněním. Zvednutý prach od ustupujícího jezdectva zakryl ruský tábor, takže se Švédové dostali do salvy ruské pěchoty a dělostřelectva, utrpěli velké ztráty a prchli k lesu, kde se uspořádali. Petr se bál, že se budou chtít vyhnout bitvě a nařídil vojsku vystoupit z tábora a zaútočit. Při boji na zteč začalo ruské jezdectvo obchvacovat nepřítele na bocích, ten se z obavy z obklíčení dal na útěk.
Švédové ztratili přes 27 000 mužů (z toho 12 000 jízdy). Rusko ztratilo 1 300 mužů.20