2.3. Armáda:
Pro vedení četných dobyvačných válek a potlačování revolučních hnutí již nestačí malé vojenské oddíly, ale je nutná velká stálá žoldnéřská armáda, která ale nedisponuje příliš velkou nmorální silou. K posílení armád se přistupuje také k nucenému rekrutskému najímání vojáků z řad obyvatelstva vlastní země a najímání cizinců. V lineární bojové sestavě nemají vůle a nálada vojáka žádný význam a tak je možné najímat do armády i všelijak sehnané a nespolehlivé živly.
Základním druhem vojska je pěchota, jezdectvo a dělostřelectvo.
Od 17. století se používá odlehčená mušketa, z níž je možno střílet bez podstavce, s křesadlovým zámkem, hladkou hlavní a bodákem, která na počátku 18. století definitivně vytlačuje mušketu bez bodáku a píku. Střelba je však pomalá a voják během bitvy nevystřelí více než třicetkrát. Díky patronovému nabíjení se od poloviny 18. století zvyšuje rychlost střelby na čtyři až pět za minutu.
Jezdectvo je vybaveno zkrácenými ručnicemi-karabinami, je zbaveno zbytečné ochranné zbroje, má pečlivější výcvik.
Dělostřelci užívají 3-, 4-, 8- a 12-liberní odlehčená děla a 6- a 9-palcové houfnice. Obléhací dělostřelectvo je definitivně odděleno od polního a je vybaveno děly o větší ráži než 12 liber. Všechna děla mají hladkou hlaveň; užívá se koulí, kartáčů i granátů. Od poloviny 18. století mohou děla díky mířidlům, muškám a zaměřovačům střílet přes vlastní vojska.
Elitou každého vojska jsou granátníci, kteří mají mimo běžnou výstroj také granáty, které vrhají na nepřítele před bezprostředním zahájením boje zblízka. Objevují se také myslivecké (střelecké) prapory s rýhovanými ručnicemi: myslivci se bezprostředně nezapojují do bitvy, ale působí před bitvou rozptýleně před lineární sestavou protivníka a jejich cílem jsou důstojníci.
Kvůli dobrému řízení vojsk jsou pěchota a jezdectvo rozděleny na čety, roty (eskadrony), prapory a pluky. Dělostřelectvo je rozděleno do baterií, pluků a brigád.
Udržování velké a stálé armády je velmi obtížné, proto se země snaží počet kompenzovat dokonalým bojovým výcvikem. V souvislosti s bojovou přípravou se kladou velké nároky na důstojnický sbor a s tím spojené otevírání důstojnických škol. Velení velkých armád spadá pod štáb, jehož velitelem je panovník, který má kolem sebe několik osobních pobočníků. Jedinou metodou řízení je povel a signál. Výcvik je zaměřen na vychování slepé poslušnosti a automatické činnosti při plnění rozkazů, zájmy bojové přípravy vojsk jsou odsunuty do pozadí; dokládá to zásada Fridricha II., že voják se musí bát velitele více, než nepřítele. Vojáci jsou v armádě drženi důstojnickou holí, proto se nemohou použít v boji v nepřehledném terénu nebo dokonce v lese. Armády mají větší ztráty na zbězích za pochodů než v bitvách (např. při ústupu u Wagramu 6.7. 1809 ztratili Rakušané 19 000 mužů, kteří se rozutekli nebo dezertovali). Voják má pouze plnit rozkaz: při pochodu jít stejným krokem a na povel střílet. Tresty jsou ve všech armádách kruté: provinilci musí sedět na hraně dřevěného osla, jsou biti holí, musí stát na špičatých kolících nebo běhat s obnaženými zády uličkou několika set vojáků, kde ho každý z nich musí švihnout prutem.
Zvýšením početnosti vojska a protože se válčí zároveň na několika válčištích, začínají se v polovině 18. století vytvářet řídící štáby pomáhající vrchnímu veliteli. Kolem velitele se shromažďuje také válečná rada složená z jeho bezprostředně podřízených velitelů.4
2.3.1. Pruská armáda
Velké pruské úspěchy mají základ v neobvyklé disciplinovanosti vojáků, kteří jsou cvičeni k naprosté poslušnosti a bezpodmínečnému plnění rozkazů. Díky "pruskému drilu" vojáci střílí dvakrát rychleji než pěšáci z ostatních armád, a to ve třech řadách za sebou, v hustě sevřených formacích.
Pruská pěchota v tmavomodrých uniformách má za sedmileté války tři druhy vojáků: mušketýry (obyčejní vojáci s třírohým kloboukem), fyzilíry (lehká pěchota se zvláštní mitrou na hlavě) a granátníky (pěší elita). Roku 17444 je založen první útvar myslivců.
Fridrich II. provádí reformu zásobování vojska. Každý voják si nese v torně dávku potravin na tři dny, plukovní trén dodává osmidenní zásoby chleba a armádní trén vozí měsíční zásoby.
Prusové zavádí nálevkovitý zápalný kanálek, který usnadňuje nabíjení, ocelový nabiják, který se neláme jako dřevěný nabiják ostatních armád, a zavádí také jízdní dělostřelectvo, kde každý dělostřelec a nabíječ jede na koni, takže lehká děla stačí svou rychlostí jezdectvu. V roce 1744 vzniká první útvar myslivců. 5
2.3.2. Francouzská armáda
Velkou pozornost si zaslouží francouzské dělostřelectvo, které bylo díky reformám generála Jeana-Florenta de Valliere nejlepším v Evropě.
Roku 1728 vynalezl de Valliere nový typ pušky, která se s menšími modifikacemi používala až do poloviny 19. století. Puška byla dlouhá 1,593 m, vážila 4,1 kg a měla ráži 17,5 mm, pažba pušky byla nazývána "kravská noha". Také se zasloužil o založení dělostřeleckých škol v Paříži.
Francouzská pěchota měla až do Francouzské revoluce - a ještě i po ní - bílé uniformy, kromě cizích regimentů, které měly uniformy modré nebo červené.
Ve druhé polovině století sestrojil Jean Baptiste de Gribeauval vynikající děla několika ráží a rozdělil francouzské dělostřelectvo na děla kategorie 4, 8 a 12 liber a 6palcové houfnice s hladkým vývrtem. Děla byla odlehčena a vybavena muničními bednami, podvozky zesíleny. 6
2.3.3. Anglická armáda
Angličtí vojáci jsou tradičně odíváni do červených uniforem. Vojáci oficiálně platí jako disciplinovaní, odolní a jako dobří střelci. Palba britské pěchoty je v Evropě pokládána za nejvíce smrtící.
Kolem roku 1758 za války s Francií v severní Americe se rodí první útvary lehké pěchoty (lehčí pušky a menší Patrontašky na břiše, tomahavk. Roku 1784 vynalézají Angličané dělostřelecký granát-šrapnel, který vybuchuje ve vzduchu a rozprsklé olověné kuličky zraňují nekryté vojáky na velké ploše.
V polovině 18. století byly pluky pěchoty v naprosté většině číslovány o 1 do 49, jen některé pluky si nechaly svá tradiční jména. Když Karel II. nazval 1. pluk gardy prvním, ačkoliv byl o šest let mladší než Coldstream regiment, na protest přijal tento uražený pluk gardy heslo "Nulli secundus" (Nikdy druhý) a od té doby pochodoval na přehlídkách až za třetím plukem.
Skotské pluky byly často najímány cizími panovníky.7
2.3.4. Ruská armáda
Car Petr I. použil jako první doplňování armády na základě rekrutské vojenské povinnosti. Výchova armády byla založena na pocitu odpovědnosti za obranu státu, kázni, výchově vojenské cti, chrabrosti a odvahy, na tom, jak se měli vojáci chovat v boji v terénu. Petrův výcvik se vyznačoval prostotou a praktičností. Na vojákovi se žádalo úplné pochopení toho, co má dělat, jak to má dělat a proč. V Petrově pokrokovém systému výchovy armády pokračovali Rumjancev a Suvorov.
Pěchota nosí tmavozelené uniformy červenou kamizolu a červené kalhoty, pluky se od sebe lišily barvou límce.
Zvláštností ruské armády byli také kozáci, rekrutovaní vojáci z řad chudiny, kteří utekli před vrchností a živili se nájezdy proti krymským Tatarům. Jejich typickou zbraní bylo dlouhé dřevěné kopí, šavle, karabina a dvě pistole za opaskem.8
2.3.5. Rakouská armáda
Vojenská služba v císařské armádě je trvalá, protože rekrutů je málo, verbování je drahé a výcvik trvá dlouho a musí se vyplatit.
Základním tělesem pěchoty je pluk. Velitelem pluku je plukovník, který má od císaře právo pluk založit a vlastnit, propůjčit, prodat nebo odkázat. Pluk nosí jméno svého majitele nebo zakladatele.
Ve výbavě je od konce 17. století křesadlová puška a patrontaška se 40 patronami. Díky Eugenu Savojskému je zavedena jednotná bílošedá uniforma.
Jízdu tvoří kyrysníci , karabiníci, dragouni, kteří bojují jako pěchota a koně užívají pro přesun, a husaři, lehká jízda pro průzkum, pronásledování a přepady, která se usvědčila za válek s Turky a byla začleněna do rakouské armády.
Dělostřelectvo se rozvíjí velmi pomalu. Je rozděleno na polní a obléhací. Výrazného zlepšení dělostřelectva dosahuje Joseph Wenzel von Lichtenstein, který rakouská děla normalizuje na tří-, pěti- a dvanáctiliberní a na sedmi a osmnáctiliberní houfnice. Lichtenstein dále zlepšuje konstrukci odpalovacího zařízení, podvozků, kol, kování a jiného vybavení.
Na počátku 18. století nejsou jednotné předpisy pro výcvik vojsk, proto každý velitel pluku postupuje podle vlastních zkušeností a schopností. 9