4.3. Armáda:

Výhody nového doplňování armády pomocí všeobecné vojenské povinnosti byly natolik zřejmé, že je postupně přebraly i jiné státy. Také se ukázalo, že velký růst početnosti armád je možný jen za kapitalismu, kdy osvobození rolníků z nevolnické závislosti a vyšší produktivita práce umožňují jejich odtržení od práce a vydržování pro potřeby války.

Ve výzbroji většiny armád byla křesadlová ručnice, nabíjená zepředu, s hladkou hlavní. Vzory ručnic v jednotlivých státech se od sebe lišily jen svými rozměry a drobnými detaily. Váha ručnice dosahovala mezi 4-5 kg, dostřel měla asi 200 m, rychlost střelby jeden výstřel za 1-1,5 minuty.

Široké používání hlubokých semknutých sestav pěchoty a jezdectva značně zvýšilo úlohu dělostřelectva, proto velmi rostla jeho početnost. Dělostřelci užívali nová 6-liberní odlehčená děla a 24- a 36-liberní houfnice. Nejpodstatnějším zdokonalením bylo vytvoření nového granátu-šrapnelu. Základní jednotkou dělostřelectva byly dělostřelecké roty o šesti až dvanácti dělech, které se podle typu děl rozlišovaly na jezdecké, pěší, baterijní a lehké dělostřelecké.

Novou masovou armádu nešlo živit jen ze zásob ze skladišť a proto se přešlo na využívání místních zdrojů (rekvizice). Armády byly v osadách a ne v táborech, tím se zvýšila jejich pohyblivost a manévrovost. Systém rekvizic však mohl být spolehlivý jen za spravedlivé války, kdy lid poskytoval armádě všeobecnou podporu.

Změny v systému a vyzbrojení pěchoty způsobily snížení úlohy jezdectva, jehož počet se zmenšoval a kyrysnické pluky byly redukovány na úkor dragounů, kteří mohli působit na koni i v pěším tvaru.

S rostoucí početností armád, jejich pohyblivostí a manévrovostí, roste úloha řídících štábů, vznikajících i v divizích a sborech. ³⁶

4.3.1. Francouzská armáda

Poté, co se Napoleon stal císařem, se zrodila vysoká společenská vojenská vrstva. Nová šlechta nebyla jmenována podle starobylosti rodu, ale podle válečných zásluh. Obnovil hodnost maršál Francie. Měl 14 maršálů, které si vybral ze svých bojových druhů. Mezi rokem 1805 a 1815 bylo jmenováno také 259 divizních generálů a 703 brigádních generálů. Napoleon požadoval od svých maršálů a generálů naprostou poslušnost při plnění rozkazů, čímž nemohli projevit svou vlastní iniciativu. Jejich rivalita a averze někdy vedla k odmítnutí pomoci v tísni, což mělo za následek katastrofu.

Pěchota byla vyzbrojena silexovou puškou, která byla horší než pušky nepřátel, střílela přesně jen na 110 m, nad 200 m byla již velmi nepřesná (vojáci je často nahrazovali puškami, které sebrali nepříteli na bojišti). Nabíjení pušky trvalo jednu minutu a někdy ani nevystřelila pro nedokonalost silexové kapsle. Patrontaška obsahovala 50 patron a tři křesací kamínky.

Vojáci nosili tmavomodré kabáty a bílé kalhoty (dělostřelectvo se odlišovalo červenými epoletami a lemováním). Černé klobouky revoluční armády postupně nahradily vysoké čáky s ozdobami, které více odolávaly sekům šavlí a sloužily jako schránka na různé věci (jablko, cibule, hřeben, ..).

Jezdectvo se dělilo na těžké, kam patřili kyrysníci a karabiníci, řadové, s dragouny a hulány, a lehké, kam patřili husaři a jízdní myslivci.

Rychlost střelby dělostřelectva byla dvě rány za minutu (u některých zemí jen jedna) a u gardového pluku dokonce tři rány za minutu.

Napoleon vytvořil velké výcvikové tábory, kde v letním období procházely přípravou všechny druhy vojsk. Praktikovala se společná cvičení všech druhů vojsk, při nichž se cvičily způsoby činnosti v bojových srazech a rozptýlených tvarech.

Postupem času se v armádě opět uplatňoval dril a politické ovlivňování vojáků; rozmohla se touha po slávě a bohatství, v armádě vládl kult nepřemožitelného císaře.

Napoleonova císařská garda byla vytvořena roku 1804 jako zvláštní armádní elitní sbor, který si Napoleon žárlivě hýčkal a zakazoval o něm cokoli publikovat. Při vzniku měla necelých 10 000 mužů, při Napoleonově abdikaci roku 1814 měla 17 500 mužů. Stát se granátníkem císařské gardy byla čest a nedostala se jet tak každému. Pro vstup tam se muselo splnit několik podmínek. Z jezdectva byli zajímaví jízdní granátníci a kompanie mameluků, sestavená z dezertérů mameluckého vojska, ze které Napoleon udělal svou osobní eskortu. ³⁷

4.3.2. Ruská armáda:

Ženijní vojska zabezpečovala bojové akce pěchoty, dělostřelectva a jezdectva. To vedlo k růstu početnosti ženijních vojsk. Koncem 18. století jich bylo v armádě 15 rot, v polovině 19. století asi padesát.

Nové formy a metody výcviku armád docházeli do Ruska asi ve třetí čtvrtině 18. století díky Runjancovi, Suvorovi a Kutuzovi, kteří první začali učit vojska to, co budou potřebovat ve válce.

Nastoupením Pavla I. došlo k obnovení a zesílení karabáčové disciplíny a drilu. Ke změnám došlo až po porážce u Slavkova v roce 1805. Do bojové přípravy se začalo znovu zavádět cvičení v přesné střelbě, činnosti v členitém terénu v různých sestavách. Bylo obnoveno Suvorovo společné cvičení vojsk. Byl zdůrazněn rozhodující význam vysokého morálního ducha v boji. V roce 1806 byly vytvořeny jednotně organizované pěší divize, které se skládaly ze tří pěších brigád, z dělostřelecké brigády a z jedné až dvou jezdeckých eskadron.

Dělostřelecké roty o 250 mužích se na počátku 19. století spojovaly podle francouzského vzoru do brigád o dvanácti dělech a do pluků o 20 rotách po šesti dělech. V době Napoleonova vpádu do Ruska bylo ruské dělostřelectvo lépe zajištěno než francouzské: na tisíc vojáků připadalo sedm děl, u francouzů jen čtyři. Celkem bylo v Rusku 133 dělostřeleckých rot.

Na počátku války S Francií disponovalo Rusko asi 283 000 muži pěchoty, 14 000 příslušníky řadového jezdectva, 30 000 kozáky a 25 000 dělostřelci. ³⁸

4.3.3. Rakouská armáda

O reorganizaci staré feudální armády se pokoušel arcivévoda Karel, prezident dvorské válečné rady, který usiloval také o zmírnění neradostného osudu vojáků. Doživotní vojenská služba byla nahrazena deseti lety služby u pěchoty a vozatajstva, dvanácti lety u jezdectva a čtrnácti u dělostřelectva. Země byly rozděleny na konskripční okresy, z nichž každý musel ročně dodávat určitý počet rekrutů k doplnění jednoho pluku. Roku 1811 byla délka vojenské služby stanovena jednotně na 14 let.

Roku 1808 byla zřízena zeměbrana, do níž byli zařazeni neaktivně sloužící muži od osmnácti do pětačtyřiceti let. Každý kraj stavěl dva a více batalionů. Měla až 150 000 mužů ve sto padesáti batalionech. Zeměbrana byla cvičena každou neděli v četách, jednou za měsíc v setninách a jednou za rok bylo třítýdenní soustředění ve výcvikových táborech.Později byly přidělovány k pěším plukům jako jejich další batalion.

Za napoleonských válek se vytvořilo několik dobrovolnických mysliveckých a střeleckých sborů. ³⁹